Petra (24), zpochybňování sebe, úzkost, stálé promýšlení

Nepříjemné pocity mě ale stále provázely a při náročnějších životních situacích (změna práce, ukončení studia, změny v rodině) se stupňovaly. I kvůli samotné podstatě mých potíží mi rozhodnutí říct si o pomoc trvalo dlouho – nechtěla jsem být za hypochondra, případně se ztrapnit, kdyby došlo na to, že nedokážu dobře popsat svoji situaci a své myšlenky. Také jsem se bála, že budu při sezeních brečet a nebudu pak moci mluvit – když jsem s někým dřív mluvila o těchto svých problémech, většinou jsem to tak měla. Moje potíže spočívaly především ve zpochybňování sama sebe, mých rozhodnutí, i mých běžných rozhovorů s lidmi, hyperpromýšlení, zda to, co jsem řekla/udělala bylo správně, co si o mě teď ostatní budou myslet. Když už to došlo tak daleko, že jsem nějakou dobu v kuse nebyla schopná myslet na nic jiného, než jaký je můj život nepříjemný a měla jsem z toho úzkostné pocity, partner mě výrazně podpořil ve vyhledání pomoci. Rozhodla jsem se prozkoumat možnosti. V okolí nebyl nikdo, komu bych se se svou situací chtěla svěřovat a řešit ji, a tak jsem hledala i dál. Svoji pomoc jsem nakonec našla u paní Terezy v Praze (cca 100 km cesty). Našla jsem její stránky, kde byly napsány příběhy dalších lidí, které mi v tom rozhodnutí také pomohly. Kontaktovala jsem ji přes e-mail a už její první vřelá odpověď mi dodala naději, že můžu svou situaci vyřešit a nemusím mít kvůli sezením strach se svého pláče a ztrapnění se. V následujících celkem 6 sezeních mi pomohla můj problém pojmenovat a mnoho věcí si ujasnit. Už po prvním sezení jsem se cítila nabitá energií ke zvládnutí mých potíží. Samotná sezení mi nebyla příjemná – "odmakat" si přemýšlení nad situací a nad sebou musí klient sám. Pocit po sezení, kdy vám mnoho věcí ještě "docvakne" je ale k nezaplacení. Rozhodnutí něco se svými potížemi dělat a říct si o pomoc patří k těm nejlepším v mém dosavadním životě.