KIRA (38) sexuální násilí v dětství, smrt blízkého člověka, mohutné pocity viny, uzdravování

Do jedenácti let bylo moje dětství normální, pak se ale všechno změnilo. Teď už vím, že jsem to nemohla nijak ovlivnit, a že to rozhodne nebyla moje vina. Člověk mě blízký, který vedl sportovní klub, mě zneužil. Cítila jsem stud, bezmoc, zradu, beznaděj, vinu. Až na terapii jsem si uvědomila, že to celé měl naplánované a připravené. Byla jsem dítě a nevěděla jsem, jak se s tím vyrovnat, a tak jsem obviňovala sebe.


Přestala jsem věřit lidem i rodině, a všechno dusila v sobě, cítění a veškeré prožívání jsem ze svého života vyloučila, měla jsem pocit, ze mě dělají slabou, že díky nim se mi stalo to špatné a když nebudu nic cítit, nikdo mi už nebude moct ublížit. 

Jak běžel čas, naučila jsem se s tím žít. Odešla jsem z klubu, změnila se uvnitř i navenek, aniž bych si to uvědomovala. Byla jsem uzavřenější.

V sedmnácti letech přišla další rána. Při autonehodě umřel, troufám si říct, můj nejlepší kamarád. Jeho rodina mi to dávala za vinu, a protože jel tenkrát za mnou, dávala jsem si to za vinu i já sama. Jeho rodina na mě útočila a já časem pocit viny přijala za vlastni a stal mojí trvalou součástí. V té době jsem začala své zoufalství utápět v alkoholu. Nevěděla jsem jak dál, co dělat. Svoji frustraci jsem vybíjela agresí vůči sobě i ostatním Vyhledávala jsem nebezpečí, život pro mě přestával mít smysl. Své pocity, ať už byly jakékoli, jsem definitivně pohřbila. Pocit viny a vnitřní kritik, který mi podsouval, že dělám všechno špatně a odmítání v sobě samé požádat o pomoc, moji úzkost jen prohlubovalo. Chodila jsem normálně do práce, izolovala jsem se od kolegů a komunikovala s nimi jen minimálně, když to bylo nezbytně nutné. Vyhledávala jsem samotu a po špatném dni si dala pár skleniček alkoholu.

Začaly se objevovat myšlenky na sebevraždu. Do toho přišly zdravotní problémy, které vyústily v operaci hlavy a krku. Vydrželo to pár let a přišla další operace hlavy, krku a mozku. Musela jsem se naučit znovu chodit a dávala se dohromady pres půl roku. Všechno jsem to zvládla a vrátila se do práce bez omezení.

Tělo se uzdravilo, ale duše ne. Zoufalství, smutek, pocit viny, úzkosti nezmizely a já myslela na odchod z tohoto světa denně. Stále jsem ale neuvažovala o terapii a návštěvě psychologa. Bylo to pro mě nemyslitelné. Já přece nepůjdu k cizímu člověku, který mě bude hodnotit. Jak by mi, asi tak mohl pomoci, bude si myslet, že jsem blázen. A určitě jsou na tom lidi hůř než já a zvládají to bez pomoci. Nepřipadá v úvahu, že bych to já také nezvládla. To jsem si opakovala stále dokola. Nechala jsem to dojít tak daleko, že jsem napsala dopis na rozloučenou a v jednu chvíli už jsem v ruce držela i zbraň a byla rozhodnutá to ukončit.

Do dneška nevím, co se stalo, ale v té chvíli mi došlo, že tohle nechci. Rozhodla jsem se vyhledat pomoc a skoncovat s tím, už jsem neměla co ztratit. 
Pečlivě jsem vybírala terapeuta, jediné, v čem jsem měla jasno bylo, že chci ženu z Prahy.

Dlouho jsem pátrala, nebyla jsem si jistá sama sebou natož tím, co mám hledat a jak. Při svém hledání na internetu jsem narazila na paní Terezu. Její stránky, popisovaný průběh terapie a příběhy klientů, kterým pomohla jsem si četla několikrát stále dokola, než jsem se rozhodla oslovit ji. Bylo pro mě důležité i to, že tam měla fotku. Ještě tak dva až tři týdny jsem se rozhodovala, zda ji oslovím. Chvíli to trvalo, nakonec jsem sebrala odvahu, vzala rozum do hrsti a objednala se na konzultaci.


Nevěděla jsem co očekávat, byla nervózní. Zažila jsem milé překvapení, setkala jsem se s člověkem, který pro mě vytvořil bezpečný prostor, kde můžu mluvit otevřeně o čemkoli. Tereza je vstřícná, empatická, žádné prožívání emocí není u ní špatné. Vždy jsem u ní našla oporu a cítila vřelost. Na každou konzultaci se těším, i když si to pořádně odmakám. 

Když se teď podívám zpět, můžu bez nadsázky říct, že mi terapie a s tím i paní Tereza zachránily život.

Ještě máme spoustu společné práce před sebou, ale všechno co dělám, dělám pro sebe. Udělalo to ze mě ještě lepšího člověka, než jsem byla.